Mnoho důležitých věcí v životě lidském se odehrává vestoje. Panák na rozloučenou, po kterém neodejdete. Maturitní vysvědčení. Imatrikulace. Inaugurace. Promoce. Svatba. Převzetí vyznamenání z rukou prezidenta republiky. I přesto jsou ale nejdůležitější aktivity provozovány v poloze ležmo. Těmito aktivitami myslím vlastní pohřeb, narození, plození potomstva a spánek. Konečně tady máme teoreticky nejméně důležitou a tudíž často opomíjenou polohu lomenou. K té bych si dovolila říci, že jak si kdo ustele, tak si taky lehne a až si budete posouvat sedák, přidržte se pravičkou volantu. Nedopadnete jako Sigfried Farnon.
Když se narodíte, tak naštěstí nevnímáte. On je to totiž celkem záhul na koordinaci. Dýchací soustava, trávící soustava, nervová soustava a smysly. Plyn, spojka, řazení, značky a volant. Je to snadné. Zmáčknete spojku, zařadíte jedničku, vytáhnete to na 2000 otáček a pomalu pouštíte pedál spojky. Hromada kovu jede. A vy nevíte co dál. Instruktor mlčí, zatáčka se blíží, vy nevíte, zda zabrzdit, pohnout tím velkým kolem před vámi nebo zaječet a všechno pustit. Pomalu jedete vpřed a opravdu byste se měli rozhodnout. Jedete. Jedete. Jedete.
Nemyslela jsem si to. Stejně jako jsem netušila, že značky nejen začínají, ale i končí, kupříkladu křižovatkou. Čekala jsem, že mi výše zmíněné bude dělat problémy. Ale on? Zlomil mi srdce. Můj záchranný kruh a přitom kolo na lámání kostí. Vlk v rouše beránčím. Volant.
Většina lidí má pud sebezáchovy. Můj instruktor očividně ne. Ostatně, možná je to spolu s vysokou životní pojistkou jediná podmínka potřebná k výkonu tohoto povolání. Nechci znevažovat kaskadéry, ale pánové, jste čajíčci. Vyjel by kdokoli z vás na opravdu plnou silnici s někým, kdo neudrží auto v jednom jízdním pruhu? A když zázrakem ano, tak se v něm šine od krajnice ke středu vozovky a zase zpátky pohyby rozhodně ne plynulými? Pustili byste se ven s člověkem, kterému jste chvíli před tím mávali rukou před očima, abyste si ověřili, že vnímá? Vidíte. Hrdinové všedního dne.
Když má člověk plné ruce práce s tím pitomým kolem před sebou, nakonec na ostatní podružné věci jako jsou předpisy a značky poměrně zvysoka kašle. Nevadí mu, že za ním jede dlouhá kolona, která čítá i jeden nacpaný autobus. Fakt, že ho předjíždějí kamiony, je mu nelibý jen proto, že díky otevřenému okénku má teď vlasy v obličeji. Jediné, na co zbývá čas, jsou nepříjemné pocity.
Mám takový nepříjemný pocit, že chce, abych vyjela na tu velkou silnici.
Mám takový nepříjemný pocit, že chce, abych projela tou ostrou pravotočivou zatáčkou.
Mám takový nepříjemný pocit, že chce, abych zařadila trojku.
Mám takový nepříjemný pocit, že mám odbočit přes levý jízdní pruh.
Mám takový nepříjemný pocit, že pojedu přes světelnou. Takže blinkr doleva. Spojka, brzda, vyřadit. Spojka, jednička, plyn, pouštět spojku. Vyjedu do půlky křižovatky a uvědomím si, že jsem zapomněla, kam vlastně mám jet. Kdo by se zabýval takovými detaily. Vždyť už se blížím k věci zvané parkoviště, kde pro dnešek končím.
Mám takový nepříjemný pocit, že před tím parkovištěm je kruhový objezd. Víte, já mám trochu problémy s volantem.
Na třetí jízdy se příliš netěšíte. Přeci jen je vám jasné, že se jízdě po silnici nevyhnete. Doufáte však, že vás nechá aspoň chvíli rozjezdit na cvičišti, kam vás doveze. Mluvilo se tady už o hranicích naivity? Naštěstí se tentokrát toho kola chytnete. Když vám instruktor řekne, že máte jet na Bystřičku, moudře pokýváte hlavou a zeptáte se, kde to je. Naštěstí naviguje pomocí známých názvů, a tak přežijete kruhový objezd, křižovatky u Růžičků a dokonce ani nezapomenete, kam jste chtěli odbočit. Sjedete dolů z ohromného kopce a objevíte, že brzdový pedál není jen na ozdobu. Je to pohádka. Při stoupání na Jasenku si řízení zamilujete, smíříte se vším kolem vás včetně volantu, vytáhnete to na sedmdesátku (ačkoliv i tak vás předjede Škodovka), požehnáte řadící páce, hlavou vám přestanou táhnout vzpomínky na Malinkatého kreténa a jste zase o kousek blíž svému snu stát se kamioňákem.
Úryvky z knihy Malinkatý kretén od Zdeny Frýbové
Vjíždí do každé zatáčky jako by za ní čekala kulometnou palbu.
Řidičák jsem si totiž dělala až po Kikině maturitě, kdy jsem se rozhodla, že budu žít převážně v Olešné, čímž vyvstala nutnost mít svoje auto. Veškerou teorii jsem vstřebala během tří večerů a test jsem při zkoušce udělala jako první a bez jediné chyby. Zato v praktické výuce jsem přistupovala s tichou nenávistí k
vozidlu a s hlasitou záští k instruktorům, kteří mi už od dvacáté hodiny zakazovali zběsile brzdit a zastavovat, kdykoli se v okruhu padesáti metrů objeví cokoli na kolech, a od čtyřicáté hodiny mě nutili couvat. V autoškole jsem si totiž dokupovávala stále další a další série hodin v úděsné představě, že jednoho
dne bych za nepřátelský volant měla usednout sama, a co především: že bych za absolutně nepředvídatelné pohyby všeho schopného auta zodpovídala já osobně. Od šedesáté hodiny mě moji nezapomenutelně sympatičtí instruktoři, dva mladí veselí lidé, kteří se o mne střídali a na jejichž cvičné jízdy jsem se dokonce
těšila, prosili, abych už k té zkoušce proboha šla. Jejich naléhání zřejmě souviselo se skutečností, že ve vyhlášce jsem se propracovala k takovým výšinám, že o jejích nuancích, drobných nesrovnalostech a nelogičnostech jsem je během jízdy plynule poučovala a zákeřnými otázkami prověřovala, zda ve znalostech
této zajímavé disciplíny nemají nějaké mezery, zatímco oni se zas snažili moji pozornost odvádět k takovým volovinám jako sešlápnutí spojky při řazení, tramvaj zleva, jejíž řidič mi prý určitě neuhne, či jízda pravými koly po chodníku. Ke zkoušce jsem přistoupila po absolvování šestadevadesáté cvičné jízdy a měla jsem to obrovské štěstí, že nevrlý komisař, citýrující mě kvůli úhlu zrcátka a poloze rukou na volantu, nezjistil, že se nestrefím do průjezdu užšího osmi metrů a při jakémkoli pokusu o zacouvání vjedu do protisměru. K současné dokonalosti své jízdy, kdy do jakéhokoli průjezdu vjedu nanejvýš na třetí pokus a couvání raději nepoužívám, tedy k dokonalosti své jízdy jsem se propracovala metodou vládní koalice: cestou pokusů, omylů, experimentálních strefování a hromadných katastrof.
Ještě dneska je mi nanic, když si vzpomenu, jak jsem tenkrát byla u tebe v Olešné, vyjely jsme si na houby... No vzpomínáš si, jaks zastavila ten vojenský konvoj?" pochechtávala se Markéta. "Parádní vostuda." "Jasně, za Bělkovem," vybavilo se mi a rozesmála jsem se. Potřebovala jsem kus za vesnicí otočit auto do protisměru, protože jsme jako obvykle bloudily. Vyhlédla jsem si místo, kde z vozovky odbočovala široká cesta do lesa, a tam jsem pak manévrovala se zručností demoliční čety za Markétiných povelů: toč vlevo, toč vpravo, kam to točíš, ty blbá, couvni, prokrista, jak to couváš, necouvej, ty pitomá, jsme v pankejtu!... Po pěti minutách stálo auto napříč silnice asi dvacet metrů od boční cesty do lesa, jež mi měla obrat usnadnit. Markéta usednout za volant odmítala, zato mě zásobovala cennými informacemi, jako že šaltpáka mi už brzy zůstane v ruce, stěrač na zadním okénku můžu vzhledem ke slunečnému počasí vypnout, ten správný problém nastane, až vybiju baterku, což už nemůže dlouho trvat... Naštěstí v místě nebyl žádný provoz, takže nebylo třeba
propadat panice, stačí, když z místa vymanévrujeme, než nás začne sužovat hlad a žízeň. Jenomže vtom se vynořil vojenský konvoj. Chvíli postával, pak z jednoho vozu vyskočil důstojník a zdvořile mi nabídl: Já bych vám to otočil, jenom když mi řeknete, kterým směrem chcete jet... Což taky během dvaceti vteřin učinil, jakmile sedl za volant. Velice mě však urazilo, že z mého šíbování na vozovce nepoznal, kterým směrem se chci;otočit...
